Když začínaly počítačové hry, bylo to něco neuvěřitelného a myslím, že dneska to už nikdo nemá šanci zažít, protože se hry vyvinuly z plenek do určitého nepřekvapitelného stádia, které se už tak drasticky nemění. Zatímco "my" jsme zažili hry na hracích automatech, převážně 2D ptákovinky, ale vydrželi jsme u nich dlouhé hodiny třeba jen stát a dívat se, jak někdo jiný hraje to samé stále dokola.
Hráli jsme pixelovaté hry s málo barvami a ještě k tomu na černobílých televizích. Potom jsme přešli na barevné televize, objevili jsme myš, z audio kazet a kartridží jsme přešli na velké diskety, na malé diskety, udělali obrovský skok na harddisky, pokračovali jsme na 16, 32, 64, 256 barev, potom se do toho začalo motat 3D, filmové sekvence, přišla éra CDček a vypalovaček, následovala true color barevná hloubka, objevili jsme kolečko na myši, zjistili jsme, že myš nemusí mít kuličku, stejně tak jsme přešli od pípání z repráku na více tónů, potom stereo, 4 kanály, 8 kanálů, 12 kanálů, 8 khz zvuk, kterému bylo sotva rozumět ale už zvládal zázrak zvaný "mluvené slovo" v podobě samplů ale málokdo měl hardware na to nahrát vlastní zvuk do počítače, protože spojit mikrofon s počítačem jen tak nešlo, 22 khz už ti hlušší z nás považovali za dokonalost a došli jsme až na 44 khz studiovou kvalitu, přičemž jsme objevili, že jedna písnička nemusí zabírat 40 MB, ale komprimací do revolučního mp3 formátu zabere jen 10 MB a následně to vylepšil ještě variabilní tok, který snížil velikost mp3 a zvýšil kvalitu.
A takových pokroků bylo všude plno.
Vypalování CD
Řešilo se jakou rychlostí se má vypalovat CD, aby šlo potom snadno přečíst a za blbce byl považován ten, kdo vypaloval maximální nebo naopak minimální rychlostí, protože to přece není kvalitní zápis. První vypalovačky neměly ochranu pro podtečení bufferu, takže když jste vypalovali a chtěli si u toho pustit písničku nebo film, nebylo to možné - pc na chvíli začalo dělat něco jiného, na chvíli přestalo dodávat stabilně data do vypalovačky a CD jste mohli zahodit. To vyústilo ve vypalování tím způsobem, že se při tom člověk jen modlil a nedělal radši vůbec nic. Vyřešily to až další a novější vypalovačky (měly buffer pro přednačtená data, takže když se pc zakuckalo, data tekly bez přerušení z bufferu - ten buffer byl ale velmi malý, takže při vysokých rychlostech vypalování to jen bliklo a CD bylo opět v tahu) a software.Hledaly se CD od určitých firem aby se opět našlo nejkvalitnější médium a ani to nestačilo, protože to, že CD vyrobila jedna firma, neznamenalo, že má pořád stejnou kvalitu. Firma totiž kupovala média od různých výrobců, takže jedna várka CD mohla být kvalitní, jiná nekvalitní a pořád šlo o CD od stejné firmy. Proto se zjišťoval i typ média a pamatuji si, jak se vybíraly podle toho, jestli je vnitřní kolečko s dírou průhledné nebo matné, protože matné znamenalo toho správného dodavatele médií.
Mimochodem CD mechaniky měly různé rychlosti a čím vyšší rychlost otáčení CD, tím rychleji data četla. Docela s respektem jsem koukal na rychlost, na které se zastavilo její zvyšování - 54x. Při plné rychlosti dosahovalo CD více než 10000 ot/m. Že se tohle někdo odvážil pustit mezi lidi, to mne stále udivuje. Nejen protože to dělalo strašný kravál, ale tam už měl člověk strach vložit staré CD, které při výrobě slyšelo o rychlostech 1x - 2x a občas se skutečně stalo, že se mu CD rozmasakrovalo v mechanice. Mimochodem, stále mi vrtá hlavou, že nikoho tehdy nenapadlo použít dva lasery místo jednoho a tím rychlost zdvojnásobit při stejných otáčkách.
Kvalita CD
CD taky prošli ohromným vývojem. Ze začátku to byla jen placka a na druhé straně stříbrná vrstva. Nikdo z nás nejprve netušil, že právě ta stříbrná část na opačné straně je nosič všech dat a ne ta tlustá placka. Stačilo na tu vrstvu napsat fixou název, následně pod nápisem zoxidovala záznamová vrstva a už CD nikdo nepřečetl. Stejně tak stačilo rýpnout do záznamové vrstvy a kousek se odloupl a opět z toho bylo nečitelné CD.Rýpance z normální strany se řešili modlením, případně se vyráběli leštičky, které cd zbrousili a vyleštili a tak šlo ještě zachránit. Později výrobce CD konečně napadlo něčím tu záznamovou vrstvu chránit, tak se na ní dělaly další ochranné vrstvy, případně se i lakovaly - těm už nic nevadilo a dokonce když jsem nedávno vyhazoval hromadu CD, tak jsem všechny ničil tak, že jsem nožem přejel přes záznamovou vrstvu, která se v řezu oloupala a díky tomu by to cd už nikdy nikdo nepřečetl - narozdíl od rýhy na spodní straně, která sice znemožní čtení CD, ale záznam tam zůstane neporušen a šel by ještě při troše snahy přečíst. A u nejnovějších CD jsem vůbec nebyl schopen záznamovou vrstvu porušit, vůbec do ní nešlo udělat vryp a když jsem se hodně snažil a udělal deset zářezů na jednom místě, stále jsem tomu nezpůsobil poškození záznamu.
Monitory
Monitory začaly jako černobílé, případně jednobarevné (zelené, oranžové) a samozřejmě CRT, to znamená s objemnou obrazovkou, takže to byla velká krychle. S přechodem na barevný obraz a větší obrazovky (17") to už začaly být obří bedny a velikost 21" se mnohým ani do pokojů už ani nevešla. Monitory blikaly, takže kdo neměl 100 Hz monitor, kde se to dalo snést, tak blikal na 60 Hz a osobně nechápu, jak jsem na to mohl koukat. Obnovovací frekvence záležela i na rozlišení, čím větší rozlišení, tím nižší obnovovací frekvence, takže člověk buď blikal a měl velké rozlišení, nebo neblikal a měl rozlišení malé.CRT monitory ale rychle ztrácely na kvalitě obrazu (i tak na nich bylo vidět pouhým okem RGB mřížku) a tak po dvou letech už byl obraz dost rozostřený.a také často ztrácely jas, takže jsem ani já nebyl výjimkou, když jsem čučel do monitoru, kde bylo vše rozplizlé a černá byla černější, protože všechny tmavší odstíny byly černé a místo filmu člověk viděl jen siluety. Následně přišly LCD monitory, které tohle vše vyřešily a přinesly nízkou spotřebu a pomalou reakční frekvenci - kterou jsem nikdy u her nepocítil, ale křičelo se o tom na internetu dost a možná křičí dodnes. Samozřejmě na nekvalitní TN panely se nedalo koukat a člověk viděl negativa různých úhlů pohledu i když koukal kolmo na střed monitoru, ale oproti CRT to byl obraz jak břitva. A nakonec přišlo rozlišení 16:9, na které nakonec všichni přešli, ať už rádi, nebo neradi.
Harddisky
Přechod z disket na harddisky byl ohromný skok. Disketa dokázala uložit +-1 MB dat a různými fígly i více, například zapisování na stopy, které nebyly určeny pro běžný zápis. Ale můj harddisk o velikosti 120 MB dokázal pojmout 120 disket a hlavně se nemusely měnit a data se načítaly šíleně rychle - dvě vteřiny místo minuty. Opět se rozjely diskuze, jaký typ harddisku je lepší, jestli SCSI (drazší, rychlejší, nezatěžoval procesor počítače) nebo IDE (levnější, pomalejší, zatěžoval procesor), harddisky nešly jen tak zapojit do počítače, museli jste k tomu mít příslušný řadič, dále tam bylo omezení na maximální velikost harddisku, maximální velikost jednoho oddílu, maximální velikost souboru, maximální délku názvu souboru atd. Pokud se tyto limity nedodržely, hdd buď vůbec nefungoval (nebyl v pc vidět), nebo hodnoty ořezal a tvářil se jako menší. To také záviselo na filesystému, kde se předháněly různé verze - na Amize na tom samozřejmě všichni chtěli rejžovat, takže nové filesystémy byly placené ale vždy obsahovaly dodatek, že nikdo za nic neručí a běžně se stávalo, že se harddisky dostávaly do různých nouzových stavů, ze kterých se musely zdlouhavě dostávat (scandisk) a člověk byl rád, že to poškodilo jen polovinu souborů ale najelo to a mohl to aspoň přeformátovat a začít znovu.Windowsí filesystemy se také zlepšovaly, ale zadarmo a časem všechny omezení a problémy odstranily. Jumpery na harddiscích začínaly na naprosto šíleném "boardu", který vypadal jako několik řad pinů a na ně se musely nakombinovat jumpery různě tak, aby se harddisk nastavil jako master, nebo slave. K tomu, jako bonus, nebylo na harddiscích nikdy napsáno, jak velký harddisk to je. Později někomu konečně došlo, že bude stačit jeden jumper a ten když se dá "sem", tak je to master a když se vyhodí úplně, tak je to slave. A jako bonus je také napadlo, že bude užitečné napsat přímo na harddisk jeho velikost.
Datové placaté kabely pro připojení IDE harddisků také prošli evolucí. Normálně to byly 40 pinové, ale novější byly 80 pinové a měly být spolehlivější a umožňovat rychlejší přenos dat, ale kdo ví, jestli je to pravda, když se stejně zapojovaly úplně stejně na 40 pinové konektory. Nakonec přišlo další řešení, IDE kabely se vyhodily a nahradilo je SATA řešení. Sice to byl pravděpodobně jen marketingový tah, aby si lidé museli koupit nové harddisky, když si koupili novou desku, ale pravda je, že tyto kabely se zapojují naprosto pohodlně, narozdíl od placatých kabelů nebo MOLEX konektorů pro napájení. A evoluce se zatím zakončila SSD disky, které jsou miniaturní, lehoučké jak pírko, nic se v nich netočí a mají velký výkon.
Grafické karty
Já jsem měl dlouhou dobu Amigu a tak se mě eskapády s grafickými kartami vyhnuly obloukem, každopádně v devadesátých letech se vývoj grafických karet rozjel nejvíce a ten, kdo měl rok starou grafickou kartu, to už začínal pociťovat. Tomu odpovídaly i ceny grafických karet, které byly vysoké, ale také rychle klesaly. Začínalo se s kartami zapojených do ISA slotů, pokračovalo se do PCI slotů, kde si karty už začaly osahávat 3D výkon a ačkoli PCI sloty stačily prakticky jakýmkoliv kartám, grafický výkon si žádal více a tak vznikl AGP slot a aby to nebylo tak jednoduché, tak vznikaly různé verze 1x, 2x, 4x, 8x... aby si každý upgrade grafické karty vyžádal i změnu základní desky a nejlépe i procesoru, u kterých měnili patice také jak na běžícím pásu.Až AGP slot také přestal vyhovovat a tak vznikl PCI-E, který má také různé rychlosti, respektive šířky. V kartách byl často velký bordel a normální člověk se v tom nemohl vyznat. Nestačilo znát typ karty, kterou chcete. Musíte znát i výrobce, protože stejný typ dělá více výrobců a každá ta karta má potom jiné vlastnosti a i úplně jiný vzhled. Často se také stalo, že novější karta s vyšším číslem měla horší výkon, než starší verze a těžko se to dohánělo, protože ta starší byla i levnější - například GeForce 4 Ti 4200. Velikosti pamětí na grafických kartách se zvyšovaly stejným tempem - 1 MB, 2, 4, 8, ..., 128 MB atd. a vždycky vám ostatní tvrdili, že to je zbytečné kupovat, že to nevyužijete a máte si koupit verzi s menší pamětí. A potom jste vždycky brečeli. Mimochodem, to platí dodnes.
Paměti
Ne, nechci mluvit o "paměti" jako harddisku. Tohle debilní spojení vnesli do společnosti mezigalaktičtí lektoři a učitelé, kteří se pohybují v meziprostoru a tam někde to vyštrachali. A všem v tom udělali bordel. Protože po roce 2000 se začali množit lidé, kteří na otázku "kolik máš paměti v počítači" odpověděli číslem, udávající velikost harddisku. Já začínal na Commodore 64 a to jsem ještě nevěděl, že existuje nějaká pamět. Měl 64 KB RAM. Pokračoval jsem na Amigu 600 - 1 MB RAM. Amiga 1200 2 MB RAM a poté jsem si přikoupil turbokartu a do ní osadil další 4 MB SIMM 72pin a vytáhl jsem to až na 64 MB. Paměti se mi špatně sháněly, všude bylo samé PC a do amigy všechny paměti nešly - pasovaly tam, ale nemusely spolupracovat. Musely to být EDO RAM a splňovat ještě další parametry a potom stejně nemusely fungovat.Když jsem konečně přešel na PC, už tam jely SDRAM, takže tam nebyl problém a 512 MB RAM mi šlapalo dobře a zbytek swapoval - nestačila paměť, tak se ukládala na disk a to bylo pomalé jak noha. Ale fungovalo to. Když jsem si chtěl další paměť přikoupit, musel jsem hledat stejný typ, stejné časování, napájení i velikost, aby to spolupracovalo, jinak jsem mohl mít smůlu. Následovaly pokusy s hrozně drahými pamětmi, které jsem nikdy neměl a už ani nevím, jak jmenovaly ale uchytily se DDRAM, které jedou dodnes. S nimi přišel i dual channell, tedy když zapojíte dvě stejné paměti do správných slotů, budou pracovat rychleji. Sice to vůbec nikdo reálně nepozná, ale asi vás to má donutit hlavně k tomu, abyste si kupovali paměti po dvou kusech.
Operační systémy, Amiga, Windows, Linux, Mac
Na Amize jsem byl spokojen, dělalo to co jsem chtěl, líbilo se mi to, ale vývoj ustal a Amiga zajela do hrobu. Přesto jsem tam zažil spoustu evoluce v počítačích a to i u věcí, o kterých výrobce Amigy ani netušil, že na tom půjdou (3D modelování, filmy, internet, 3D hry...). Vedly se nekonečné flamewary mezi amigisty a pcčkáři, kde každý chtěl dokázat, že ten jeho stroj je lepší, přičemž oba stroje měly nevýhody ale ani jeden tým je nechtěl přiznat - bohužel pcčkářům stačilo jen počkat a protože se Amiga nikam dál neposouvala a samotný nový software to nedokázal, takže bylo o výherci rozhodnuto.Náhle se odnikud vzal Linux, jako ten jediný správný a nejlepší operační systém. A jeho zastánci začali útočit na všechny kolem a hlavně na Windowsáky. Windowsáci si Linux vyzkoušeli, zjistili že to co jim bylo nakecáno jsou blbosti a člověk potom skončil u rad typu "nejde to, ale můžeš si to dodělat, tady jsou zdrojáky", nebo "nejde to, ale to nepotřebuješ". Začaly nové flamewary, ve kterých se bezzubí Linuxáci snažili dokázat, že Windowsákům musí Winy vadit, i když jim tam všechno jde, že příkazová řádka je nejlepší, že na Linuxu nemají viry a že nemusí stahovat aktualizace a když občas nějaká je, tak se alespoň nemusí restartovat jako ve Windows.
Macisti (na začátku slova je opravdu M) jeli po slepých kolejích, starých nekompatibilních procesorech a nikoho to vlastně ani nezajímalo. Teprve když přeskočili na kompatibilní procesory se světem a začali vyrábět technologické novinky, které jiní neměli, začalo to být zajímavé pro Windowsáky, kteří se zklamali v Linuxu a tak utekli k Macům. Tam si totiž bez přeprogramování jádra dokonce dokázali přehrát mp3 a nebo i film. Krom toho cena těchto zařízeních nebyla malá, tak i když se jim něco nelíbilo, tak si radši zvykli, aby nebyli za blbce.
Občas se ozval nějaký fanatik, že Mac je nejlepší, protože umí listovat spuštěnými programy a když mu bylo vmeteno do monitoru, že Windows to umí dávno a dokonce několika způsoby, tak odpověděl, že na Macu se to dělá lepší kombinací kláves. Těchto výkřiků ale narozdíl od Linuxáků moc nebylo, spíš si každý jel to svoje a když už Macista tvrdil něco fanatického, rychle to vyšumělo. MacOs je přecejen normálnější lidský systém a hádat se o tom, jestli má tenhle program ikonky vlevo nebo vpravo, je nuda. Narozdíl od toho zda přehrát mp3 jde nebo nejde.
Filmy, kódeky
S vypalováním CD se začaly vypalovat i filmy. Začalo to formátem VCD, což byl nějaký standarizovaný videoformát mpeg1 a potom lepší s vyšším rozlišením SCVD a celé CD mělo speciální strukturu. Ale tyhle formáty mne minuly, měl jsem snad jen jedno ukázkové VCD. Potom už se začalo video komprimovat do normálních souborů a k tomu byly potřeba kódeky.Základní kódeky ve Windows komprimovaly špatně a některé hrozně pomalu (cinepak). Každý byl ale jiný a používal jinou techniku, některý tvořil skvrnovitá videa, jiný rozmazaná, další tečkovitá atd. Krom toho se používala malá rozlišení, takže na celé obrazovace se na to ani nedalo dívat. Každopádně to šlo jen o nějaké krátké klipy.
S filmy se z tohoto oboru stal vědecký experiment jak nejlépe na jedno CD dostat celý film v pěkné kvalitě. Zlom nastal s kódekem Divx, který údajně vznikl hacknutím nějakého Microsoftího placeného MPEG-4 a byl k dispozici zdarma. Najednou bylo možné film dostat na CD. Sice místo tmy byla zelená mlha a vůbec všechno mělo nádech Matrixu, ale šlo to. A hned se vyrojila spousta kódeků, jako je následně OpenDivX, xvid (přečtěte pozpátku), Real Video, QuickTime atd. a k tomu samozřejmě spousta audio kódeků. Každý chápal, že AVI, MOV a později MKV je jen obálka a ta může mít různé kódeky.
To, že jste měli nainstalované kódeky pro přehrávání neznamenalo, že můžete taková videa enkódovat - ano, enkódovat, ne renderovat. Používal se program VirtualDub, ve kterém se stříhalo a řešila se všechna nastavení. Řešily se klíčové snímky, kolik jich má být, více klíčových snímků zvyšovalo výsledný soubor ale usnadňovalo lépe přetáčet film, zvažovalo se jestli je lepší zvolit metodu kódování plynulých záběrů, nebo rychlé akce, řešily se dva průběhy kódování filmu - první průběh projel celý film a ukládal si z něj informace a druhý průběh teprve film kódoval s využitím předešlých informací a trvalo to strašně dlouho.
Řešilo se rozlišení obrazu a vznikaly tak bizarní rozlišení jako je +-500x300 (to je odhad, ale jinak byly tyto rozměry přesně dané), násobky pixelů hrály svou roli (sudé, liché, 8 násobky, 16 násobky...) o bitratu ani nemluvím atd. Ale výsledkem bylo, že i v tak nízkém rozlišení ten film skutečně vypadal kvalitně a dobře. Jen byl kumšt takový film přehrát, protože často nešel obraz, nebo zvuk, nebo ani jedno. Musely se najít a nainstalovat použité kódeky a potom to teprve jelo.
Nakonec se divx vyvinul do moderní podoby, která už není nelegální a není zelený a tvůrci do něj zabudovali jakousi reklamu a logo. Ostatní kódeky postupně upadaly a nakonec vše převálcoval kódek H264.
Internet
Doba, kdy nebyl internet, je nepředstavitelná. Dnes když něco nevíte, napíšete to do google a je to. Předtím jste to zkrátka museli složitě hledat v knihách, nebo zkoušet pokus omyl a velmi často jste prostě odpověď nenašli. Začínal jsem s vytáčeném připojením na Amize. Byl to modem zapojený do telefonní linky, modem vytočil číslo a potom se to chvíli chroustáním připojilo. Platil se paušál za internet a ještě zvlášť za dobu, kdy byl člověk připojen k internetu a večer od sedmi hodin to bylo asi 5x levnější, než ve špičce. Stahoval jsem rychlostí 5 KB/s, když to dobře šlo. Často jsem se jen připojil, v deseti prohlížečích načetl deset stránek (záložky neexistovaly), odpojil jsem se a poté už offline četl. Později začal fungovat internet zdarma = neplatil se paušál, ale po dobu připojení se platilo pořád. Jelikož se začalo připojovat hodně lidí, tak se po sedmé hodině nedalo připojit. Muselo se to zkoušet pořád dokola, třeba hodinu a občas se tam člověk trefil.Na internetu se dalo komunikovat na IRC chatu a připojit se na mnoho kanálů a to i českých a vést flamewary s Windowsáky tam. Otevřela se obrovská nabídka software, kterou bylo nutné doteď tahat na disketách od kámošů. Objevil se email, kterým se dalo okamžitě doručovat zprávy, internetové konference, na kterých se dalo diskutovat o různých tématech přes email (pandora.cz) a vše bylo rázem okamžité a byl to obrovský krok dopředu. Než se stáhla jedna mp3, tak jsem se málem nedočkal, ale nakonec se skutečně stáhla a fungovala - nikam jsem nemusel, jen jsem byl doma a měl jsem novou písničku.
Následovaly další možnosti internetu, který byl rychlejší, GPRS přes mobil ale s paušálem, max rychlost 6 KB/s, takže jsem mohl být na internetu celý den a platil jsem pořád stejně, akorát s tím telefonem nešlo volat, CDMA a peripetie s pozicováním antény, tam jsem se dostal až na 130 KB/s, než to zrychlili a spadl jsem na 30 KB/s ale i tak to byla nesmírná rychlost a nakonec jsem skončil u ADSL s rychlostí 512 Kb a FUPem 1 GB, následně zvedly FUP na 3 GB než jim došlo, že je to blbost a zrušili ho úplně. Dostal jsem se až na 1,5 Mb a teď teprve přejdu na optiku 40 Mb a to jen proto, že na vesnici to rychleji nešlo.
Přetaktovávání
Aby někdo něco přetaktoval, musel rozumět elektronice. Musel mít v ruce mikropájku a například na desce vyměnit oscilátor atd. Později už tohle nutné nebylo, stačilo jen na základní desce přeházet pár jumperů tak, aby se provedlo přetaktování. Řešilo se kolik voltů kam má jít, kolik tam jít může a co se jinak stane. Amatéři se do toho nepouštěli, protože by to bylo to poslední, co by udělali, než by jim počítač vyhořel.Dema
Vznikaly dema na všechny možné platformy. Tím nemyslím demoverze her, ale demoscénu. Lidé se tam snažili tvořit grafiku, animace, muziku a hlavně dema, ve kterých se proháněli různé obrazce a demonstrovalo to, co všechno daný hardware dokáže. I přesto, že už existovaly harddisky, stále vznikaly třeba 4K intra a dema, které zabíraly na disku jen 4 KB, ale přesto obsahovaly 3D texturované objekty, muziku a měly nějaký průběh a děj. Lidé, kteří tomu rozuměli, koukali s otevřenou pusou a považovali tvůrce za borce, nebo přímo za bohy, protože to co dokázali s takovým málem, přičemž i obyčejný statický obrázek v malém rozlišení by měl větší velikost na disku než tohle demo, bylo neuvěřitelné.Stejně tak obrázky, kreslené pixel po pixelu, v primitivních grafických editorech s minimem barev, kde se muselo využívat rozkladu barev aby se vytvořilo zdání většího barevného rozsahu (dithering), dokonalé, nádherné.
Hry
Hrací automaty nabízely barevné a zábavné hry, které si každý chtěl zahrát doma. Když už náhodou měl nějaký ten osmibitový počítač, často tam i našel nějakou tu hru z automatu, ale řádně osekanou, hranatější, nudnější a ošklivější. Osmibit na automaty nestačil, ale bylo to aspoň něco. Hry se kopírovaly od kamarádů, nikdo ani nevěděl, že se hry vůbec někde dají kupovat - a oni se v ČSFR ani kupovat moc nedaly.Časem se hry posunuly dál, začaly být barevnější, jemnější a propracovanější. Automaty přestaly stačit a skončily. Nastoupilo 3D - velký zlom, hlavně s příchodem PSX - ano, PSX, ne PS1. Prostě první Playstation. Spousta her byla rázem ošklivějších, protože ve 3D vypadaly hůř, ale bylo možné tam přehrávat filmové sekvence, takový Wing Commander 3 byl složený z naprosto kvalitního videa (320x240, 15 fps).
Když kámoš viděl začátek hry, ve které závodí bruslaři a na začátku kamera jede pozpátku po silnici na start tak vyhrkl "Ty vado to je grafika!" a hned se zarazil "Aha, v tom nehraješ, to je jenom video" ale nebylo to video, byla to hra. Vypadalo to super.
Závodní hra Need For Speed kombinovala filmové záběry nabušených aut s pěknou hrou a všichni byli u vytržení. Přišly další konzole a pc se pořádně rozjelo a už ho nic nezastavilo. Kromě už i docela pěkně vypadajících her nabídlo i multiplayer přes internet a tím se otevřela další obrovská kapitola hraní! Zkoušeli se blbůstky z internetu, hlavně že to má multiplayer, jak to asi bude vypadat? Fakt to funguje, to je super. Přišel Battlefield, multiplayer byl zklamání, neměl cíl, jen se hrálo na body, ale s kámošema to byla sranda. Potom přišel další díl a kámoši mohli jestli spolu v autě, masakr. GTA3 - oni předělali městskou 2D akci do 3D! Můžeme běhat po celém městě a dělat si co chceme, bomba!
Herní časopisy
Excalibur byl základ. Barevný časopis, který psal o počítačových hrách. Museli jsme ho mít a četli ho desetkrát dokola a prohlíželi obrázky her. Později se z něj odstranila Amiga a věnoval se hlavně pc hrám až úplně zanikl. Ještě tu bylo Score a Level a pár dalších "cizích" časopisů. Odpovídalo se tam na zákysy hráčů a byly tam dopisy čtenářů. Byly tam plakáty a kolikrát i ve velikosti A2. Zajímalo nás jak nové hry vypadají, jak se hrají, co je na nich nového, o čem jsou.Později se k časopisům začalo přidávat CD s balastem, poté CD s plnou hrou, nakonec se to změnilo na DVD a díky přesunu na internet papírové časopisy už jen upadají.
A potom přišel konec
Ačkoliv nejsem jeden z těch, kteří hlásají to "Tenkrát to bylo všechno lepší" a ani teď to říkat nebudu, protože to není pravda, tak tady se nad tím musím zamyslet. Ten pokrok, který jsem zažil já, dneska nikdo nezažije. Spousta odvětví, které jsem tady popsal, dojela na své maximum a už jen pomalu lezou, nebo skončily úplně.- Když budete mít žízeň a dostanete hrnek vody denně, bude to super.
- Když dostanete kýbl vody, bude to už v pohodě.
- Když dostanete sud vody, budete mít zásobu.
- Když dostanete vagón vody, tak to nikdy do druhého dne nevypijete.
- Když dostanete jezero vody, tak už vám to stejně bude jedno, protože vám stačí ten sud i s velkou rezervou.
- Když dostanete vodní planetu, tak ji ani nechcete, stejně byste na ni neletěli.
- Budete chodit pěšky, to je nuda.
- Budete jezdit na tříkolce, je to super, nikdy jsem to předtím nedělal.
- Budete jezdit na kole, je to ještě lepší, můžu klopit zatáčky.
- Budete jezdit na motorce, je to super, stejné jako kolo, ale jede to samo.
- Budete jezdit v autě, je to super, bezpečnější, nezmoknu a uveze víc lidí.
- Budete jezdit v autě, s klimatizací, je to fajn, nebude mi horko.
- Budete jezdit v autě, s hliníkovými koly, jo to vypadá líp.
- Budete jezdit v autě, s ABS, ESP, LPG, el. okna, el. zrcátka, DO, senzor deště, rádio na mp3, jo to je dobrá a pohodlná výbava.
- Budete jezdit v autě, s automatickou převodovkou, pomocníkem pro rozjezd do kopce, parkovacím senzorem, ano to pomůže.
- Budete jezdit v autě, s elektrickým pohonem místo spalovacím motorem, jo to jsem vždycky chtěl.
Takže dnes, když se narodí dítě a dostane se do nějakého normálního vnímajícího věku, objeví tu vše jak máme my dnes a za deset, dvacet let se tady nestanou takové změny, jako se staly v minulosti. Ano, budeme tu mít virtuální brýle a augmentovanou realitu, ale to je jen malé rozšíření stávajících technologií. Nenahradí to stávající řešení. Když si pustí GTA5 za dvacet let, nebude v ní takový rozdíl jako to bylo při přechodu od černobílých her do GTA5. Co byste také chtěli na GTA5 tolik vylepšit?
Když si to vezmeme postupně, tak:
Vypalování CDDnes neexistuje, nové počítače ani CD mechaniku nemají.
Kvalita CD
Nikdo CD nepoužívá, takže se to ani neřeší a i kdybych chtěl vypálit dnes tedy DVD nebo BR, koupím ho v Kauflandu, v programu kliknu na tlačítko "zapsat" a o víc se nestarám.
Monitory
Stačí zajít do obchodu a vybrat si ten, který se mi líbí. Pokud jsem chytřejší, nevyberu si ten s TN panelem. A tím to hasne.
Harddisky
Jediné co mne zajímá, je velikost v TB. Pokud na to mám peníze, koupím si SSD, protože je super rychlý. V pc udělám cvak-cvak, software překopíruje starý disk na nový a je to.
Grafické karty
Vyberu si zlatou střední cestu, na tu mi stačí průměrně starý počítač, je levná a pojede na tom všechno.
Paměti
Vyhodím ty staré malé, koupím trojnásobně velké, zacvaknu, jedu.
Operační systém
Jestli mám vůbec ponětí o tom, že existuje něco jako operační systém, tak jen zakroutím hlavou nad tím, jak ostatním tam nejdou hry a dál se nestarám.
Filmy, kódek
Vlezu na uložto nebo torrent, stáhnu si co chci a pustím si to. Dokážu rozeznat maximálně kinorip od zbytku a to jen když mi před obrazem chodí lidé, kteří nepatří do filmu.
Když chci film vyrobit, spustím nějaký program, přehodím do něj film, kliknu na tlačítko "Uložit ve vysoké kvalitě" a poté jen čekám, až se "vyrenderuje" a doufám, že bude mít "kódek" AVI. O podrobnějším nastavení nemám páru a ani to ten program neumožňuje, protože to nikdo nepotřebuje. Že je film 3x větší, než by ve stejné kvalitě mohl být, mi nevadí, mám rychlý internet a na to uložto to pošlu během chvilky.
Internet
Mám internet. Rychlost, upload/download, FUP mne nezajímá. Způsob připojení internetu poznám jen na faktuře, respektive tam najdu alespoň od jaké firmy ho mám.
Přetaktování
Spustím si přetaktovávací program a tam myší posunu posuvník zleva doprava.
Dema
Neznám a i když mi je někdo ukáže a vysvětlí jejich smysl, nepochopím to a zeptám se, proč to ti lidé programují a neudělají jako video.
A pěkných písniček je na soundcloudu spousta, stejně tak jako pěkných obrázků na deviantartu.
Hry
Zapnu si Steam, z tisíce her vyberu jednu, u které vývoj stál 200 milionů dolarů, pět minut ji hraju, mezitím myslím na to, že si půjdu asi koupit jogurt, potom hru vypnu a někam napíšu, že je to kravina s ošklivou grafikou. Ačkoliv mám tisíc her, nevím co si zahrát.
Herní časopisy
Proč bych si je kupoval, když je všechno na internetu a dřív.
Je to zajímavé
Samozřejmě kdybych si měl vybrat, kdy se mám narodit, bylo by to teď. Ale zároveň ta celá pouť za dnešními technologiemi byla nesmírně zajímavá, poučná a zábavná. Zážitky, jako je obracení PSX vzhůru nohama aby fungoval, nebo nechávat ho zapnutý přes noc, protože nebyla paměťová karta pro uložení pozice, to se dnes už nestane.Stane se ale něco nového místo toho? Já myslím, že v takové míře už ne. Některé věci skončily, jiné zůstaly v propadlišti dějin a některé se dostaly na vrchol. Například na CD kvalitě zvuku 44 khz už není co vylepšovat a pokud někdo chce ještě více Hertzů, nic mu v tom nebrání.
Na druhou stranu, určitě bych teď nechtěl vybírat BR disky podle výrobce médií, nechtěl bych obracet herní konzoli a ani bych nechtěl pájet oscilátory do základních desek. Jediné štěstí je, že si svoje narození vybírat nemusím, takže ani není třeba vymýšlet nějaké poučné moudro, protože to tak bylo a teď to nějak je :)
Žádné komentáře:
Okomentovat